KARMA

Ivanka Adamcová


Karma je jakási linie, náš zápis, který si neseme s sebou ze života do života. Můžeme si to představit jako žákovskou knížku. V prvním životě je čistá, nepopsaná. V tom prvním životě ale musíme, abychom se něco naučili si nějakou tu karmu zapsat, bez ní to nejde. Musíme si vyzkoušet, co to je ublížit druhému člověku, ať už slovem nebo činem. Musíme si vyzkoušet, jaké to je něco ukrást, někoho zabít, nebo se jakkoliv jinak provinit proti desateru a proti čistému svědomí. My si to vyzkoušíme, abychom věděli, jaké následky potom přijdou a abychom pak očistili svojí duši tím, že přijmeme tyhle následky. A také proto, abychom se stali skutečně živoucím Bohem, a my se jím jednoho dne opravdu všichni stanem, ať už se nám to teď líbí nebo ne, protože právě k tomu směřujeme všichni ve svém vývoji. Musíme pochopit pak i jednání ostatních, kteří se to ještě učí. Kdybychom sami neprožili své hříchy, mohli bychom třeba odsuzovat ostatní, kteří se to teprve učí. Nebo bychom jim mohli tu zkušenost závidět, nepochopili bychom jiné, další věci. Nevěděli bychom, proč ten který hřích nedělat, protože bychom si neprožili ty následky. Prostě by nám to někde v našem vývoji chybělo. Malé dítě si také musí sáhnout na kamna, aby se spálilo a vědělo, proč to dělat nemá, musí si samo „natlouct nos“, aby pochopilo.

My už například víme, že krást a zabíjet je něco, co už bychom v životě neudělali, protože víme, že pak přijde trest a také protože máme svědomí, které nám to nedovolí. Ještě jsou ale okolo nás lidé, kteří to dělat budou. Ti lidé jsou tu pro nás velice důležití, a to z jednoho prostého důvodu. Ne jen pro to, aby nám ukázali, že to není správné, to už víme. Jsou tu pro nás pro to, aby nás vyzkoušeli, jestli my umíme další důležité věci, například odpouštět. Jestli jsme schopni přijmout je i s tak těžkými hříchy a uvědomit si, že i my jsme ve svých minulých vtěleních dělali takové věci a nesli jsme za to následky, stejně jako je ponesou oni. Pokud jim to neodpustíme, zapíšeme si další karmu, karmu neodpuštění, a neseme si ji do dalšího života. A v tuto chvíli to tíží především nás, že ty lidi vidíme jako špatné, jim je to v podstatě úplně jedno, co si o nich druzí myslí.

Takhle se učíme život po životě odpouštět, nezlobit se, nelitovat, nekritizovat, neodsuzovat a další důležité věci. Zároveň jak jdeme ze života do života, přichází nám jiní lidé vybít naši karmu. Tak jak jsme si to do toho života vybrali. Toho se zbavíme pouze přijetím a pokorou. Zpočátku, když ještě nevíme, co se děje, oplácíme stejnou mincí. Druhý člověk nám například nešťastnou náhodou nabourá auto. My nevíme, že ten člověk nám to udělal nerad, že to bylo pouze řízením osudu, a tak jdeme a něco jiného tomu člověku provedeme. Tudy cesta nevede. Jedině přijetí a odpuštění nás může posunout dál. Odpuštění není pouhé „nezlobím se“, je to hlavně pochopení, že je to naše situace, kterou jsme si vybrali, že je to naše lekce, kterou jsme se chtěli v tomhle životě naučit. Nemůže se nám stát nic, co bychom si nevybrali nebo co bychom si nezasloužili na základě našich předchozích činů a rozhodnutí. Není nutné pátrat po tom, čím jsme si to zasloužili, často se to ani nedozvíme. Stačí to prostě přijmout. „Tak se to tak mělo stát, tak se to stalo. Děkuji za lekci.“ Tohle úplně stačí a ohromně se nám uleví. Nemusíme si táhnout dál toto ublížení, jako křivdu, ta pak tíží.

Až pak v jednom životě už víme, že nebudeme druhému oplácet, protože pokud druhému oplatíme stejnou mincí, jsme stejní, jako on. Přestaneme si už hrát na spravedlivého, který má pocit jakési vnitřní povinnosti dělat na světě pořádek a dávat řád věcem a určovat pravidla. Přestaneme být soudcem, a pochopíme, že ta vyšší spravedlnost funguje i bez našeho zásahu. Ten, kdo chce na zemi dávat řád a pravidla a brát spravedlnost do svých rukou je totiž jen a jen Ego, kterého se život po životě zbavujeme. Najednou budeme vidět, že každý má, co si zasloužil. Budeme už vidět, proč ta která situace přišla právě tomu člověku. Před lety mi kdosi tvrdil, že rakovinu dostanou vždycky takoví hodní lidé, kteří by se pro druhého rozdali, že spravedlnost neexistuje. Ale ona existuje a je neomylná! Lidé viděli, že ten člověk je tak hodný, protože ho tak vidět chtěli. Nevěděli ale, že on se uvnitř užíral třeba zlostí nebo závistí. Nikdy nikomu nic zlého neřekl, ale myslel si to uvnitř. Rozdal by se pro druhé, ale uvnitř ho žralo, že za to nic nedostává. Ano, rakovina je nemoc, která člověka doslova žere uvnitř. A pak, existuje jedno základní pravidlo karmy. Co vyšleme, to se nám vrátí. Pokud někoho za něco odsoudíme, budeme si tím sami muset projít, aby ostatní za to mohli odsoudit nás. Pokud někoho praštíme klackem po hlavě, musí někdo jiný praštit nás. Cokoliv si do té karmy zapíšeme, musíme se naučit, musíme za to „zaplatit“. Teprve pak bude karma smazaná. Dokud budeme vracet a oplácet stejné stejným, jsme stále ve stejném koloběhu a přitom úplně zbytečně.

Zdá se vám to kruté? Vždyť je to jenom hra, jenom divadlo. Vzpomeňte si na to vždy, když vás bude trápit nějaká nespravedlnost. Nespravedlnost neexistuje. Vše ve stvoření má své příčiny a následky. Nemá cenu litovat, to už bychom zase byli nespokojení. Vše, co se stalo, co jsme udělali druhým, bylo totiž dobré, my jsme se tím něco naučili. A vše, co druzí udělali nám, bylo dobré, protože nám tím vybili naši karmu.

Karma souvisí s tím, co bible nazývá hříchy. Hřích ale vlastně neexistuje, existuje jen evoluční vývoj. Nemůžeme skočit z prvního schodu na desátý, to bychom nepřežili. Postupujeme tedy tak, že jdeme, zakopneme, uděláme jakoby chybu, poučíme se a můžeme pokračovat dál. Je to jako když vědec po tisícím pokusu vynaleze nějaký lék. Ten vědec ví, že každý z těch pokusů byl důležitý k tomu, aby viděl, že tudy cesta nevede. Všechny pokusy jsou dobré. Všechny omyly, kdy zareagujeme jakoby špatně, jsou dobré, protože nám ukázaly, že tudy ne. Držme se striktně přítomnosti. Nějak zareagujeme a už víme, že to není dobře. Tím, že už to víme, v následující přítomné chvíli to už neuděláme, už jsme poučeni.

Abychom prošli vývojem, je nutné si ty hříchy, ty karmy zapsat do té své žákovské knížky, abychom je mohli v následujících životech splácet a odškrtávat si, co jsme se naučili. V žádném případě už teď nesmíme odsuzovat druhé za to, jaké udělali chyby a ani sebe nesmíme odsuzovat, že jsme špatní, když máme takovou nebo makovou karmu. Nejsme špatní a nikdy jsme nebyli. Vše je dobré, protože vše nás posouvá na cestě vpřed. V každé nové přítomné chvíli jsme lepší, než jsme byli v minulé přítomné chvíli, ale i v té minulé přítomné chvíli jsme byli nejlepší, jací jsme být mohli. Stačí si uvědomit, že jsme udělali chybu. Tím, že si to uvědomíme, už tu chybu příště nezopakujeme, uděláme tu věc zase o něco lépe, a proto je nejlepší reakce, když uděláme blbost: „Hurá! Pochopil jsem! Byla to blbost.“

Během svých životů vývojově procházíme třemi fázemi. V první fázi spousty životů člověk dá ránu, bojuje, protože je oddělený, bojuje o svá práva, o své chtění mít různé věci, majetek, lidi. Tím zapíše karmu a někdo druhý v té oddělenosti mu tu karmu musí vybít. Ten člověk ještě neví, že ten, kdo mu tu karmu vybíjí, je anděl, protože mu tím zlikvidoval zápis. Hmotnýma očima to ještě vidí jinak. To trvá minimálně 450 životů. A pak v druhé fázi, v jednom životě člověku dojde, že když druhému vrátí ránu, vypadá stejně, jako on, a uvědomí si, že už takový být nechce. Tady už přestává platit „oko za oko“, ale jak se říká: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“.

V téhle době, kdy máme na každé čakře nějakou tu karmu, chodí nám do života neustále někdo jakoby ubližovat, aby nám tu karmu vybil. V té chvíli my musíme jen vydržet. Ale navíc ještě nás přijdou zkoušet jiní lidé a přesvědčovat nás, abychom to tomu druhému vrátili. Když už sami víme, že je to takhle správné, musíme být prozkoušeni ještě přes druhé lidi. Jednoho dne všechny karmy, aniž bychom je vraceli, budou splacené.

Jednoho dne se dožijeme třetí fáze, tedy stavu, kdy na těle už nemáme žádnou karmu. Pokud si jí tam nějak mezitím neuděláme. Potom to přichází okamžitě. S karmou je to jako ve frontě na maso. Když si představíme každý svůj „hřích“ jako človíčka, který čeká, až přijde na řadu. Pokud je zápisů málo, přijdou na řadu hned. Vidíme to třeba už za dvě hodiny nebo hned druhý den, třeba do týdne. Pak máme znovu šanci si uvědomit, co jsme „provedli“ a situaci opravit. Opravíme jí jednoduše. Tentokrát se zachováme jinak. Skutečně duchovní člověk žije podle systému: „to, co nechceš, aby ti dělali druzí, nedělej ani ty jim“. Skutečně duchovní člověk nemusí chodit do kostela, ani nemusí znát žádné modlitby. Takový člověk žije čistotu duše. Zamysleme se, než zareagujeme, ale i v myšlence.

Jednoho dne budeme žít skutečně nebe na zemi.